close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Strach

9. listopadu 2012 v 12:09 | Ani... |  Citáty
"Největší chyba, kterou v životě můžete udělat, je mít pořád strach, že nějakou uděláte."
Elbert Hubbart



"Nikdy neměj strach ze stínů. Prostě znamenají, že někde nablízku svítí světlo."
Ruth Rendellová


"To, co lidé nazývají štěstím, je okamžik, kdy přestanou mít strach."
Gilbert Pierre Cesbron


"Dělejte to, z čeho máte strach. A dělejte to opakovaně. To je nejrychlejší a nejjistějších způsob, jak strach porazit."
Dále Carnegie


"Nedovolil jsem, aby můj život ovládl strach před smrtí; a odměnou mi byl darován život."
George Bernard Shaw


"Většina lidí se uboze potácí mezi strachem před smrtí a životními útrapami, nechtějí žít a nedovedou zemřít."
Seneca


"Nechť se nemodlím za úkryt před nebezpečím, ale za to, abych byl beze strachu, když nebezpečí přijde. Nechť neprosím o utišení mé bolesti, ale o srdce díky kterému bych ji zdolal."
Tagore


""Pojďte až na kraj."
"Nemůžeme. Máme strach."
"Pojďte až na kraj."
"Nemůžeme. Spadneme!"

"Pojďte až na kraj."

A oni šli.
A on je strčil.

A oni letěli.

Pojďme letět společně..."
Neale Donald Walsch


 

Vítejte!

8. října 2012 v 17:53 | Ani...

Vítejte na mém blogu!!!



M. Emoto - Odkaz na rozhovor

8. října 2012 v 17:33 | Ani... |  Voda
http://www.maitrea.cz/magazin/dr-masaru-emoto-skryta-sila-vody
 


Masaru Emoto

8. října 2012 v 17:30 | Ani... |  Voda
Dr. Masaru Emoto je významný japonský vědec, který se zabývá výzkumem vody.


Masaru Emoto se narodil v Jokohamě (Japonsko) v červenci roku 1943. Promoval na katedře humanitních a přírodních věd se zaměřením na mezinárodní vztahy na Yokohamské univerzitě. V roce 1986 založil v Tokiu IHM Corporation. V říjnu 1992 získal na Open International University titul doktora alternativní medicíny. Následně se seznámil se systémem mikro-shluků vody v USA a magnetickou rezonancí. To byla cesta k počátku objevování tajemství vody. Podnikl rozsáhlý výzkum vody po celé planetě, méně jako vědec, ale více z pohledu originálního filozofa. Nakonec zjistil, že voda nám ukazuje pravou povahu ve formě zmrzlého krystalu. Stále pokračuje s pokusy a naspal různé úspěšné celosvětově publikované knihy - Zázračná voda, Zázračná moc vody, Voda a léčivá síla motlitby...

Masaru Emoto říkal vodě různá slova (jsou uvedeny pod obrázky, ale bohužel anglicky) a potom vody zmrazil. Podívejte se na krystalky...


Pokud chcete vědět víc, kliknětě SEM a podívejte se na pětiminutové video...


Čert a Kačka

8. října 2012 v 17:19 | Ani... |  Mé vlastní příběhy

"Dobro a zlo jsou jako siamská dvojčata. Nemohou jedno bez druhého existovat."
Lech Przeczek


"Tak ke komu ještě?" ptám se kluka vedle sebe. Má na sobě dlouhou noční košili po babičce. Tak před padesáti lety měla určitě čistě bílou barvu, ale za roky a roky praní teď má lehce našedlý nádech. Přes ni má, mimochodem je to můj ex-přítel, přehozenej… No, já nevím, jak se tomu říká. Přece takový to, co nosí Mikuláš přes košili. Je to červený a má na tom zlatě nakreslenej kříž. Víte, co myslím. Na obličeji má přilepenej plnovous z vaty a úplně na hlavě mu trůní klasická Mikulášská čepice. V levé ruce drží hůl a v pravé velký koš. Ten je teď ale skoro prázdný. Zbývá v něm poslední zavázaná igelitka. Převázaná modrou stužkou vypadá jaksi osamoceně.
"Modrá," říká ten kluk, jmenuje se Luděk, a otočí se ke mně, "kdo to je?"
Vytahuji z kapsy u kabátu zmačkaný papír. Uhladím ho a potom prstem projedu po seznamu seshora dolů.
"Modrá, modrá," mumlám si, "modrá, tady!" Zastavím prst na předposledním řádku. "Tady je to. Modrá - to je Kateřina Smolná. Je jí 6 let. Prý jí máme vytknout, že se často nesoustředí, hlavně ve škole. Bydlí v Květinové číslo 79."
"Super, tak jdem!" povzbudivě se usmívá dívka v bílých šatech s dlouhým rukávem a s křídly na zádech.
"Je mi zima," dodává na vysvětlenou, "a taky mi padá svatozář…" Rukama upravuje zlatou čelenku na hlavě a zabočuje rychlým krokem doprava. Jdeme ztemnělou ulicí. Ne, že bych se bála tmy, ale tahle ulice působí opravdu strašidelně. Jít tady sama, tak nemám úplně nejlepší pocit. Dům číslo 73, 75, 77…
"Tady je to - 79," ozývá se Luděk, "na, vem si ten koš, Pavlo" podává koš anděli po mém pravém boku.
"Nepadá mi ocas?" ptám se pro jistotu.
"Je to OK," odpovídá Luděk. Vlastně, teď mě napadá, že asi nevíte, proč se spolu bavíme, i když je to můj ex. Jako jedna z mála rozcházejících se dvojic jsme dodrželi ono známé "budeme furt kámoši". Jsme teď vážně nejlepší kamarádi. Dá se říct, že náš vztah je lepší, než kdykoli dřív.
Hlasitě vydechnu, abych se uklidnila. Pevně svírám v pravé ruce rukojeť od svých čertovských vidlí. Levou podle domluvy bouchám na vstupní dveře. Nutno podotknout, že to dělám za tenhle večer asi podvacátý, ale pokaždé jsem trochu nervózní. Otevírá nám milá blonďatá paní v kostkované kuchyňské zástěře.
"Tak jsme tady" říkám.
"Pojďte dál," mile se na nás usmívá ta žena. Ustupuje ze vchodu a pouští nás dovnitř. Přes předsíň vstupujeme do obývacího pokoje. Je tu teplo. Pavle bude příjemně, ale já se už začínám pod tlustým kožichem potit. No nic, domluvíme jednomu dítěti a půjdeme. Bude to rychlovka. Obývák je vkusně vyzdobený a uklizený. Je sladěný do světle zelené barvy. Líbí se mi tu.
"Kde máte dceru?" ptá se Pavla a přitom se rozhlíží.
"To je právě to. Já se moc omlouvám, ale ona je nahoře ve svém pokoji…"
"Bojí se mě?" ptám se já. To se mi už dneska párkrát stalo.
Žena se lehce usmála: "Ne. Chce vidět jen vás. Ani anděla, ani Mikuláše. Jen čerta. Víte, ona když si něco zamane…" větu nechala vyznít do prázdna.
"Tak to se nám vážně ještě nestalo." Vkládá se do toho Luděk a usmívá se.
"Byla vždycky taková zvláštní…" žena si u toho hlasitě povzdechla.
"Tak já si s ní půjdu promluvit," povídám. Podle instrukcí se vydávám po schodech nahoru. Ještě slyším, jak se žena dole táže, zda si Mikuláš nebo anděl dají něco k pití. Hmm. Já bych si dala. Třeba ledovou tříšť. Pod tím kožichem se za chvíli asi upeču. Klepu na dveře po své pravici.
"Ty jsi ten čert?" ozývá se zevnitř.
"Ano, můžu dál?" říkám a čekám na odpověď.
"No jasně, pojď!" A tak otvírám dveře a vcházím do pěkného pokojíku. Stěny jsou vymalovány žlutě. Na velkém okně jsou zatažené žaluzie. Vedle skříně stojí psací stůl. Naproti je postel a vedle ní malý odkládací stolek s lampičkou, co osvětluje celý pokoj. A na posteli…
Tam sedí krásné dítě. Většinou se o krásných dětech říká - vypadal/a jako andělíček. O téhle holčičce to říct nejde. Přesto je úchvatně krásná. Má tmavě hnědé husté vlasy po ramena, tmavě hnědé příjemné oči lemované dlouhými řasami. V obličeji klidný výraz. Sedí zpříma v tureckém sedu a usmívá se na mě.
"Posaď se," ukazuje vedle sebe na postel. Přijde mi, jako stará moudrá žena, a přitom je jí teprve šest let! Jak to? Možná to je těma očima. Jsou hluboké, moudré, jakoby miliony let staré, a přesto úžasně dětské. Omámeně si sedám vedle ní. Nemůžu z ní spustit oči.
"Není ti v tom kabátě horko? Můžeš si ho sundat."
"To není kabát. To je kožich. Jsem čert a kožich nemůžu sundat, víš…" usmívám se.
"Ale né," dívá se na mě lehce zmateně. Pořád se však usmívá, "ty přece nejsi čert. Jsi jenom převlečená za čerta. To je rozdíl." Tahle slova mě dostala. Normálně bych dítě přesvědčovala, že jsem OPRAVDU čert. Ale ten její pohled je odzbrojující. Není to to naivní dítě, co přesvědčíte. Ona to ví.
"Jak to vlastně víš? Řekl ti to někdo?" ptám se.
"Álé né! Vím to, protože čerty znám. Říkám jim temňouši."
Páni! Vím, že děti mají velkou fantazii, ale nevěděla jsem, že dítě se s čerty zná. Každý jiný (a já pravděpodobně v jiné situaci taky) by nad tím jen mávl rukou. Ale ty oči… Vím, že ňákým prazvláštním způsobem je to všechno pravda.
"A, ty se jich bojíš? Myslím těch čertů." zvláštní otázka, ale jiná mě momentálně nenapadá.
"Bát se? Ne," zasmála se zvonivým smíchem, "jsou úžasní. Vůbec nepouští hrůzu. Mám je moc ráda."
"Ale spousta dětí v tvém věku se čertů bojí. Víš proč?"
"Asi je to způsobeno okolím. Třeba rodiči. Víš, ono se hodně dětí bojí spíš lidí, co si na čerty jen hrají. To jenom ti je straší. A navíc vypadají úplně jinak, než temňouši. Aspoň jak je vidím já.
"A jak asi vypadají temňouši podle tebe?" Je to zvláštní, ale tenhle rozhovor mě začíná zajímat.
"Jsou to jen shluky tmavé energie. A když už na sebe vezmou konkrétní podobu, je to postava v černém dlouhém plášti. Na hlavě má kapuci, není jí vidět do obličeje.
"Páni," uniklo mi. Já vím, spousta lidí by nás právě zavřela do blázince, kdyby nás slyšela. Nikdy bych neřekla, že já něčemu takovému uvěřím. Ale je to tu. Vedu se šestiletou holčičkou vážný rozhovor o existenci čertů. To je teda hustý! Napadá mě zajímavá otázka:
" A co v pohádkách. Říká se, že v nich je vždy skrytá dávná moudrost. A tam jsou čerti vždycky zlí."
"Nejsou zlí. Temní, to ano. Ale ne zlí. Zlo v pohádce není čert, ale strach z čerta. Zlo a temnota - to je úplně něco jiného. Jediné zlo je strach!"
"Počkej! Temnota není zlo?" trochu se ztrácím…
"Co by byl den bez noci? Co život bez smrti? A co světlo bez tmy? Je pravda, že temňouši občas trochu zlobí. Ne schválně. My jsme je vytěsnili. Řekli jsme: světlo, andělé - to je dobré. Temnota a čerti - to ne. Jsou zlí. A proč jsme to vůbec řekli? Protože se bojíme temnoty. Bojíme se neznámého. Strach… strach z temnoty nás dovedl ke sloučení dvou odlišných pojmů. Zla a tmy." Nemohla jsem si pomoct, musela jsem ji přerušit:
"Říkáš ,my´. ,My´jsme odsoudili temnotu, ,my´ se jí bojíme. Ale vždyť ty to vnímáš jinak. Tak proč to takhle říkáš?"
"Myslím tím lidstvo. A i já jsem jeho součást. Nechci se oddělovat ani povyšovat. Jsme svým způsobem všichni stejní. Propojení. I když o tom zatím moc nevíme."
"Mám ještě jednu otázku. Říkalas, že temňouši občas zlobí. Ale ne schválně. Jak to myslíš?"
"Oni nám nechtějí ubližovat. My jim ubližujeme. Co bys dělala ty, hm?"
"Chápu tě. A ty, věříš na anděly?"
"Samozřejmě. Říkám jim světlouši. Také je mám moc ráda. V podstatě mezi temňouši a světlouši nedělám rozdíl. Všichni jsou úžasní! Světlouši mají podobu postavy v plášti. Bílém. Mají kapucu a není jim vidět do obličeje. Já věřím, že pod bílým pláštěm skrývají tmu. A temňouši, že pod černým pláštěm skrývají světlo. Tma je ve světle, světlo je ve tmě. Tma bez světla by nebyla nic, stejně jako světlo bez tmy. A oboje miluji!" domluvila a usmála se na mě. Usmívá se tím dětským úžasným úsměvem. A pak dodává:
"Víš, proč se nesoustředím? Vídám je. Jsou všude okolo. Vím, žes mi to měla vytknout. Já ale odpovídám, že se nezměním. Soustředím se na to, co je pro mě opravdu důležité. A tak to i bude." Řekla to s konečnou platností, až mi spadla brada. Nejsem za nic schopná ze sebe vydat jedinou hlásku.
Holčička přede mnou se usmívá. Najednou to není holčička. Vlastně trochu ano. Je to holčička, dívka, žena i stařena. Mocná a úžasná bytost. Je to bohyně… Natahuje ke mně ruku…
"Měj se. Bylo mi s tebou fajn." Loučí se. Jsem pořád otupělá, že ani nic nemůžu říct. Ale ona to chápe. Jsem si jistá.
Ani nevím, jak jsem se najednou ocitla v obýváku. Přichází ke mně její matka.
"Jak jste dopadla? Domluvila jste jí?" najednou si všímá mého výrazu a dodává: "Jste v pořádku?"
"Ano. A chci vám něco říct." Najednou musím mluvit. Slova se ze mě řinou bez kontroly: "Máte doma úžasnou bytost! Buďte ráda, že se nesoustředí! Buďte ráda, že je jiná. Divná - jak říkáte. Važte si jí. Někoho takového nepotkáte jen tak na…" dochází mi to. Ano! Někoho takového naopak potkáváme na ulici pořád. Jsme to my všichni. Všichni jsme bohové a bohyně.
Ostatní v místnosti na mě teď koukají jako na blázna. Je mi to fuk. Otvírám dveře a ve svém kostýmu čerta odcházím do noci. Opouštím osvětlený a zateplený dům a vydávám se beze strachu vstříc temnotě…
Volají mě hlasy. Neotáčím se. Jdu sama, a přesto vím, že sama nejsem.
Vím, že tma okolo mě je vlastně světlo. Miluji oboje!


"Nerozlišuj svět jen na dobro a zlo. Uprostřed je láska, a dokud tohle nepochopíš, neucítíš ji"
Jill

Jaroslav Dušek

26. června 2011 v 13:17 | Ani... |  Slavné a duchovní osobnosti
























Jaroslav Dušek začínal jako herec v Nedivadle Ivana Vyskočila. V roce 1981 založil divadlo Vizita, kde hraje improvizovaná představení většinou s houslistou Martinem Zbrožkem. Účinkoval ve filmech Vrať se do hrobu, Kouř, Don Gio, Kamenný most, popularitu mi přinesly hlavně dva snímky režiséra Jana Hřebejka - Pelíšky a Musíme si pomáhat. Byl moderátorem rádia Limonádový Joe a úspěšně moderoval i posledního Českého lva. V ČT uváděl vlastní pořad Dokoláč.

Pokud chcete vědě něco víc o jeho názorech, stačí se podívat na film o něm (natočil ho Viliam Poltikovič). Jmenuje se KDYŽ KÁMEN PROMLUVÍ. A stránky na divadlo Kampa, kde často účinkuje jsou zde.

Igor Chaun

25. června 2011 v 16:37 | Ani... |  Slavné a duchovní osobnosti



















Narodil se v Praze jako syn Evy Chaunové a hudebního skladatele a malíře Františka Chauna. Příležitostně působil jako dětský herec. Po nepřijetí na pražskou konzervatoř, obor herectví, vyučil se, pracoval a získal maturitu jako horník na dole Klement Gottwald na Kladně.

Od roku 1983 působil čtyři roky ve Filmovém studiu Barrandov jako asistent režie. Podílel se na celovečerních filmech a seriálech včetně mezinárodních koprodukcí po boku režisérů Karla Steklého, Karla Smyczka, Antonína Moskalyka, Edouarda Molinara nebo Jesuse Garcii de Duenas.

Ve druhé polovině 90. let se Igor Chaun v důsledku zabývání se východními filozofiemi orientuje především na cestopisné a mystické dokumenty z cest po Asii. Postupně tak vznikl dvoudílný Skutečný svět? z roku 1996 (Thajsko, Srí Lanka) a především tříhodinová Cesta do Indie z roku 1999, ve které Chaun mapuje lidskou potřebu duchovního hledání i své setkání s tibetským dalajlamou a americkým hercem Richardem Gerem. Tento film se setkal s mimořádným diváckým ohlasem. Chaun vydal dva díly kontroverzní knihy Deník aneb Smrt režiséra, osobních zápisků z počátku 90. let, popisujících nezvykle otevřeně jeho životní i duchovní usilování. Také vydal literární sbírku povídek Večeře u mahárádži.

Pokud o něm chcete vědět více, tady jsou jeho "stránky" (nebo alespoň něco o něm)


Milá maminko a tatínku...

25. června 2011 v 15:31 | Ani... |  Jiné
Milá maminko a tatínku!

Nerozmazlujte mě! Vím dobře, že bych neměl(a) dostat všechno o co si řeknu, jen vás zkouším.













Neopravujte mě před ostatními! Více si vezmu vaší připomínku k srdci, když ji řeknete tiše jenom mně.













Nezesměšňujte mě a nemyslete si, že mé nepatřičné chování znamená, že jsem špatný(á)! Vzbuzuje to ve mně pocit méněcennosti.















Nerozčilujte se, když vám řeknu, že vás nenávidím! Nejste to vy, koho nenávidím, ale vaše moc nade mnou.
















Chápejte moje churavění jako volání po vaší pozornosti.














Nepeskujte mě. Když do mě budete rýpat, budu se muset bránit tak, že budu dělat hluchého.














Nepodplácejte mě a nedávejte ukvapené sliby! Pamatujte, že se cítím strašně podveden(a), když je nedodržíte.















Neříkejte, že moje obavy jsou hloupé! Jsou hodně opravdové a vy můžete udělat hodně, abyste mě uklidnili, když se mě budete snažit pochopit.












Nesrovnávejte mě s nikým jiným! Mějte mě rádi takového(ou), jaký(á) jsem. Nezapomeňte, že nemohu uspět bez lásky a pochopení.















PS: Mám vás rád(a)!!!!!!

Dnešní den

25. června 2011 v 12:00 | Ani... |  Jiné
Dnešní den je pozoruhodný den.
Je tvůj.
Včerejší den ti už vyklouzl z rukou.
Ten už nemůže mít jiný obsah než jsi mu dal.
Zítřek ještě nemáš přislíbený.
Ale ten dnešní dej je jediný, kterým si můžeš být jistý.
Můžeš ho naplnit čím jen chceš.
Využij to.
Dnes můžeš někomu udělat radost.
Dnes můžeš někomu pomoci.
Dnes můžeš žít tak, že ti někdo večer poděkuje,
že jsi,
že existuješ,
že tě pocítil...
Dnešní den je vyznamný.
JE TVŮJ!


Kam dál