Je to zvláštní. Babička bydlí blízko Osvětimi a mně se tam přesto nikdy nechtělo. Ani nevím proč. Nikdo z rodiny mě nechápal. Já sebe taky ne. Ale poslední dobou jsem si přivykla a jezdíme k babičce a dědovi docela často. Ale vstoupit do Osvětimi se bojím… Jako by tam něco číhalo. Něco, co mi chce ublížit. Nic jiného mi nenahání takovou hrůzu. Nechápu to. A myslím, že to ani nepochopím.
Nakonec mne bohužel babička s dědou přesvědčily. A teď sedím v autě a celá se třesu. Ale copak to šlo, zůstat doma, když na mne babička dělala ty svoje smutné oči? Neviděli jste ji, nevíte, o čem mluvím. Ani jste nikdy nezažili tak obrovský strach (pokud ano, pochopíte mne, pokud ne, aspoň se mne pokuste pochopit). Jako by se naše auto nezadržitelně řítilo do chřtánu nějakého netvora… Ani nevnímám co se se mnou děje. Babička mne tedy vyvedla z auta a vedla mne do útrob tohoto strašlivého koncentračního tábora.
Před očima se mi míhají různé obrazy - hromada mrtvých těl, plačící žena, zubožené malé dítě, muž se škodolibým úsměvem na tváři… Najednou přestanu dýchat. Chtěla bych se nadechnout, ale nejde to. Napadá mne jediné - musím odsud pryč!!! Otáčím se a rozbíhám se k bráně. Babička na mne něco polsky křičí, ale ten hlas zaniká ve štěkotu psů. Už mne dohánějí. Moc se bojím. Slzy se mi valí do očí. Ještě kousek… Náhle se ozývá výstřel. A další! Už nemůžu. Nemůžu už dál běžet! Prostě to nejde!!! Tak mi někdo pomozte, ne?!? POMOC!!! Náhle se ozývá další, poslední výstřel. A já ležím a nehýbu se.
Náhle je ticho. Štěkot psů zaniká… A já tu ležím pouze s bodlavou bolestí na zádech. Ale i ta utichá. Teď už cítím pouze slzy, které mne stále tlačí v očích. Znovu slyším babičku. Přibíhá ke mně a hladí mě po hlavě. Říká něco o kameni a o tom, že jsem zakopla. Pomáhá mi vstát a nabízí mi, jestli chci jet domů. Ale Osvětim mi nakonec nepřipadá tak strašidelná. Otáčím se a statečně kráčím k první naučné nástěnce…
páni. to je docela... skvělé