Vždy jsem ráda sportovala. Tělocvik byl vlastně jediná věc, která mne ve škole bavila. Každý sport jsem měla ráda, ale nejradši asi bruslení na ledě. Máma bruslit neuměla, tak bylo na tátovi, aby mě to naučil. To se mu naštěstí povedlo a já tomuto sportu propadla. Později jsem si vybrala specializaci-krasobruslení. Celý můj svět se pomalu proměňoval v krasobruslení. Za chvíli v něm nebylo na nic jiného místo. Ve škole jsem propadala skoro ze všech předmětů (kromě tělocviku!!!). Pořád jsem přemýšlela pouze o krasobruslení, o závodech…
Jenomže jednou se stalo něco strašného, to úplně nejhorší…zlomila jsem si nohu! A samozřejmě jsem se mohla s krasobruslením rozloučit a to natrvalo, protože to byla jakási těžká zlomenina. Jakákoli větší námaha by mě prý mohla dorazit. Prý bude zázrak, jestli budu normálně chodit. Byla jsem tak zoufalá, že nemůžu provádět svůj oblíbený sport, na kterém jsem se za tu dobu stala úplně závislá, že jsem se nakonec rozhodla. Nemá to cenu…
A teď stojím na okraji skály a stále se odhodlávám. Najednou mi to přijde celé zbytečné.
,,Proč bych vlastně měla skočit?" ptá se hlásek odněkud z hrudi. ,,Protože nemá cenu žít bez krasobruslení!" odpovídá druhý, silnější hlásek znějící z hlavy. ,,Na světě je spousta krásných věcí!" nedává se ten první. ,,Ne tak krásných, jako je krasobruslení!!!" začíná se rozčilovat ten druhý. Připadá mi, že se mi hlava snad rozskočí bolestí. A můj vnitřní boj pokračuje. Nevím co mám dělat. Chci se zbavit těch otravných hlásků. Cítím, jak mi po tváři stéká slza. Teď je mi to vlastně líto. ,,Sbohem!" šeptám. Jsou to slova na rozloučenou. Rozhodla jsem se. Skočím! A skáču…
,,Proč bych vlastně měla skočit?" ptá se hlásek odněkud z hrudi. ,,Protože nemá cenu žít bez krasobruslení!" odpovídá druhý, silnější hlásek znějící z hlavy. ,,Na světě je spousta krásných věcí!" nedává se ten první. ,,Ne tak krásných, jako je krasobruslení!!!" začíná se rozčilovat ten druhý. Připadá mi, že se mi hlava snad rozskočí bolestí. A můj vnitřní boj pokračuje. Nevím co mám dělat. Chci se zbavit těch otravných hlásků. Cítím, jak mi po tváři stéká slza. Teď je mi to vlastně líto. ,,Sbohem!" šeptám. Jsou to slova na rozloučenou. Rozhodla jsem se. Skočím! A skáču…
Stojím na konci černého tunelu. Naproti mně je vidět malé světýlko. Jdu ze ním. Ale náhle se ozve silný hlas: ,,Nebylo to správné rozhodnutí! Neměla jsi to vzdávat! Poslechla jsi rozum, ale pravdu mělo srdce. Svět je plný jiných krásných věcí. Jen je objevit. Ale máš ještě jednu šanci. Využij ji!" říká. Mám z toho hlasu trochu strach. Cítím se jako zbabělec. Dobíhám ke světlu. Je to vlastně jen zářivě bílá mlha. Vbíhám do ní a…
Stojím v rokli. Nad mojí hlavou jsou vidět vysoké skály. Mezi nimi je vrchol ze kterého jsem skákala! Já žiju!!! Já jsem živá!!! Nemohu tomu uvěřit! Jsem tak ráda!
,,JÁ JSEM ŽIVÁ!!!" volám na všechny strany. Je mi jedno, jestli mě někdo slyší, a co si bude myslet. Mám radost. U mé nohy se něco pohne. Je to motýl! A jak je krásně zbarvený! A támhle roste borovice! Nikdy jsem si toho nevšimla. Ten hlas měl pravdu! Celý svět je zaplněný tak krásnými věcmi! Jen se na ně umět podívat. A to já už umím…
,,JÁ JSEM ŽIVÁ!!!" volám na všechny strany. Je mi jedno, jestli mě někdo slyší, a co si bude myslet. Mám radost. U mé nohy se něco pohne. Je to motýl! A jak je krásně zbarvený! A támhle roste borovice! Nikdy jsem si toho nevšimla. Ten hlas měl pravdu! Celý svět je zaplněný tak krásnými věcmi! Jen se na ně umět podívat. A to já už umím…
jak výstižné pro můj život. u mě to tak bylo se psem. Ale ve vaně